Kyborgové - Budoucnost lidstva a etická dilemata

Tento text volně navazuje na naši sérii článků o mechanických a robotických rukách. Zatímco v předchozích dílech jsme se věnovali technické konstrukci, pohonům a senzorům, nyní se přesouváme k otázkám, které tyto technologie vyvolávají v samotných základech naší společnosti. Překračujeme hranici laboratoře a vstupujeme do sféry, kde se definice „člověka“ začíná drolit pod náporem křemíku a titanu.

Úvod: Od léčení k vylepšování

Historicky byla protetika vnímána jako snaha o návrat k „normálu“. Dřevěná noha piráta nebo nehybná kovová ruka rytíře měly za cíl pouze částečně nahradit ztracenou funkci. Dnes se však nacházíme v bodě zlomu. Moderní bionická ruka už není jen pasivní náhradou; je to sofistikovaný počítač propojený s nervovou soustavou. S tím, jak se schopnosti těchto zařízení zlepšují, přestáváme mluvit o „kompenzaci handicapu“ a začínáme mluvit o augmentaci – tedy vylepšení lidského těla nad jeho biologické limity.

Tento posun mění naše vnímání identity. Pokud technologie dokáže nahradit ztracenou končetinu něčím, co je silnější, přesnější nebo odolnější, mění se i společenské postavení uživatele. Už to není „člověk s postižením“, ale potenciálně „člověk s výhodou“. Tento myšlenkový posun je základem pro celou řadu etických dilemat, která budeme muset jako společnost vyřešit dříve, než se bionické augmentace stanou běžnou komoditou na trhu.

Problém „Nespravedlivé výhody“: Sport jako první bojiště

Sport byl vždy první oblastí, kde se střetla biologie s technologií. Nejslavnějším případem je bezpochyby jihoafrický běžec Oscar Pistorius. Jeho starty na běžných olympijských hrách vyvolaly bouřlivou debatu: jsou jeho čepele z uhlíkových vláken (Cheetah Flex-Foot) jen náhradou nohou, nebo mu dávají nespravedlivou výhodu? Studie ukázaly, že mechanické čepele nezažívají svalovou únavu a mají jinou energetickou návratnost než lidské lýtko.

Tento fenomén, nazývaný technologický doping, nás staví před otázku: co budeme dělat, až mechanické končetiny překonají biologické rekordy? Již dnes existují závody jako Cybathlon, kde piloti s robotickými exoskeletony a bionickými protézami soutěží v disciplínách, které testují souhru stroje a člověka. Pokud se však dostaneme do bodu, kdy bude amputovaná končetina nahrazena něčím lepším, hrozí, že se sport rozdělí na „čistě lidský“ a „technologicky vylepšený“, přičemž ten druhý bude divácky mnohem atraktivnější kvůli nadlidským výkonům.

Kyberpunková realita: Transhumanismus a dobrovolná augmentace

Hnutí transhumanismu věří, že lidská biologie je pouze „startovní verze“, kterou bychom měli aktivně vylepšovat. Zde se dostáváme k nejkontroverznější otázce: je etické dovolit zdravému člověku, aby si nechal amputovat zdravou ruku a nahradil ji mechanickou, která má v sobě integrované nástroje, Wi-Fi modul a pětinásobnou sílu? V kyberpunkové literatuře jde o běžný prvek, v realitě roku 2026 o téma, které děsí etiky.

Nejde jen o morálku, ale o sociální spravedlnost. Pokud budou augmentace drahé, vytvoříme novou formu nerovnosti. Představte si trh práce, kde zaměstnavatel v logistice upřednostní dělníka s voperovaným exoskeletonem, protože unese víc a nepotřebuje přestávky. Tím by se vytvořila propast mezi „přirozenými“ lidmi a technologickou elitou, která by byla fyzicky i kognitivně nadřazená. Dobrovolná augmentace by tak mohla vést k rozkladu společenské soudržnosti.

Průkopníci mezi námi: Neil Harbisson a svět v barvách

Prvním oficiálně uznaným kyborgem na světě se stal Neil Harbisson. Neil se narodil s totální barvoslepostí (vidí pouze odstíny šedi). Nechal si do lebky voperovat anténu, která pomocí senzoru snímá barvy před ním a převádí je na vibrace, které se šíří kostí do jeho vnitřního ucha. Neil barvy „slyší“. Jeho anténa mu dokonce umožňuje vnímat infračervené a ultrafialové záření, což jsou spektra, která běžné lidské oko vůbec nevidí.

Harbisson musel svést právní bitvu, aby mohl mít anténu na své pasové fotografii, čímž britské úřady fakticky uznaly, že technologie je součástí jeho tělesné identity. Neil neříká, že „nosí zařízení“, říká: „já jsem kyborg“. Jeho případ ukazuje, že augmentace nemusí být jen o náhradě ruky, ale o rozšíření našich smyslů do oblastí, které byly dosud lidem zapovězeny.

Česká stopa: Senzory světla a "biopunk" v praxi

I v České republice máme své průkopníky, kteří experimentují s hranicemi vlastního těla. Známé jsou případy komunity kolem „biohackingu“, kde se objevují jednotlivci (např. v okruhu kolem projektu Bionet), kteří si nechávají pod kůži voperovat NFC čipy pro odemykání dveří nebo placení. Jeden z nejzajímavějších projektů se týkal muže, který si nechal operativně propojit světelný senzor přímo s nervovými zakončeními.

Tento experimentátor pak dokázal vnímat intenzitu okolního světla jako formu hmatového vjemu nebo mravenčení. Přestože šlo o technologicky jednoduché zařízení, etický dopad je obrovský. Ukazuje to na touhu člověka po „šestém smyslu“. V českém kontextu tyto aktivity často probíhají v šedé zóně – mimo oficiální medicínu, v komunitách, které se nebojí riskovat vlastní zdraví pro posun lidského vnímání. Otázkou zůstává, jak by se k takovým „samovylepšovatelům“ měl stavět státní zdravotní systém, pokud se jejich implantát zanítí nebo selže.

Přímé spojení s mozkem: Navrácení zraku nevidomým

Zatímco dobrovolné čipy jsou kontroverzní, vědecký výzkum v oblasti zraku je přijímán jako zázrak. Existují systémy jako Argus II nebo novější kortikální implantáty, které propojují kameru na brýlích přímo s mozkem nevidomého. Pacienti s těmito implantáty vidí svět jako shluk svítících bodů – tzv. fosfénů. I když je rozlišení zatím velmi nízké (přirovnatelné k několika desítkám pixelů), pro člověka v naprosté tmě jde o revoluční změnu.

Zde je etika jasná: léčíme slepotu. Ale hranice je tenká. Co když příští generace kamer nabídne noční vidění nebo zoom? V tu chvíli se nevidomý pacient stává člověkem s lepším zrakem, než má zbytek populace. Navíc se zde otevírá filozofická otázka reality. Vidí tito lidé svět, nebo jen digitální interpretaci světa vytvořenou algoritmem soukromé firmy? Pokud firma zkrachuje nebo přestane software podporovat, pacient může o svůj zrak opět přijít – což je forma digitální tragédie, kterou biologický člověk nezná.

Digitální invaze do soukromí a bezpečnosti

S propojením mechanických rukou a očí do sítě přichází hrozba, kterou dosud biologie neznala: hacking. Pokud je vaše bionická paže ovládána softwarem, teoreticky ji lze napadnout. Představa, že vám někdo „zamrzne“ ruku nebo ji ovládne na dálku, není jen námětem pro thrillery, ale reálným bezpečnostním rizikem. V roce 2017 byly prokázány zranitelnosti v kardiostimulátorech, které mohly být zneužity k útoku na život pacienta.

Dalším tématem je soukromí dat. Mechanická ruka se senzory tlaku a polohy generuje obrovské množství dat o tom, co děláte, kde jste a jaké předměty držíte. Komu tato data patří? Výrobci, který vám ruku pronajímá? Pokud se augmentace stanou běžnými, může se stát, že naše těla budou fungovat na bázi „předplatného“ (Body-as-a-Service). Pokud přestanete platit licenci, vaše „vylepšené“ prsty mohou přestat fungovat, což vytváří děsivou formu korporátní kontroly nad lidskou schránkou.

Závěr: Budoucnost lidstva v rukou inženýrů

Naše cesta od jednoduché mechanické ruky z kartonu až po kyborgovské implantáty srostlé s kostí končí u zásadního poznání: technologie už není jen nástroj, který držíme v ruce. Technologie se stává naší součástí. Mechanické ruce z naší série článků byly jen prvním krokem v procesu, který pravděpodobně povede k redefinici lidského druhu.

Stojíme před budoucností, kde hranice mezi „já“ a „stroj“ nebude existovat. Bude to svět plný nových možností pro handicapované, ale i svět nových nerovností a rizik. Je na nás, abychom zajistili, že bionika zůstane služebníkem lidskosti a nestane se nástrojem novodobého otroctví nebo nadvlády technologie nad duchem. Mechanická ruka, kterou jste si možná podle našeho návodu v prvním díle postavili, byla hračkou – ale principy, které jste na ní pochopili, jsou základem pro revoluci, která právě začíná.