Filmoví roboti, kteří skoro existují: šest strojů nejblíž realitě

Úvod: Proč většina filmových robotů lže

Filmoví roboti mají ve zvyku slibovat víc, než jejich vlastní fyzika unese. Chodí po dvou nohou tam, kde by kolečka byla desetkrát praktičtější, mají obličeje tam, kde by stačilo blikající světýlko, a zvedají auta jednou rukou, aniž by je cokoliv trápilo s momentovou zátěží na kloubu ramene. Je to pochopitelné — kino potřebuje herce, ne inženýrský posudek.

Přesto existuje hrstka filmových strojů, kde se návrháři rozhodli jinak: místo aby robota vymysleli, zeptali se, jak by skutečně musel vypadat a fungovat. Výsledkem jsou postavy, které dnes mají reálné, funkční příbuzné — někdy dokonce doslovné technické kopie. Tohle je jejich příběh, seřazený chronologicky od začátku 70. let až po polovinu desátých let.

Huey, Dewey a Louie: první roboti, které hrálo lidské tělo (Silent Running, 1972)

V roce 1972 natočil kameraman Douglas Trumbull svůj režisérský debut Silent Running — příběh o poslední kosmické skleníkové lodi, která má na palubě poslední pozůstatky pozemské přírody. Společnost hlavnímu hrdinovi dělají tři malí roboti údržby: Huey, Dewey a Louie.

Trumbull se svým otcem Donem, Paulem Krausem a Jamesem Dowem postavili tři nízké skříňky z tvarovaného styrenu na dřevěných formách, každou lehčí než devět kilogramů, s pneumatickými pažemi a vyměnitelnými komerčními úchopovými čelistmi od firmy MACK Corp.¹ Uvnitř těch krabic ale nebyl motor ani žádná robotika v dnešním slova smyslu — byli tam lidé. Konkrétně herci po amputaci končetin, kteří ovládali robotická „chodidla" vlastníma rukama: Mark Persons jako Dewey, Steve Brown a později Cheryl Sparks jako Huey, Larry Whisenhunt jako Louie.¹

Trumbull se inspiroval Todem Browningem a jeho kontroverzním filmem Zrůdy z roku 1932 a musel si obsazení amputovaných herců vybojovat proti odporu studia — jeho argument byl jednoduchý: „Jsou to lidé... jsou to lidské bytosti."¹ Design zavalitých, beztvářných dronů se stal natolik ikonickým, že ho o pět let později uznal i George Lucas jako přímou inspiraci pro R2-D2 — Universal kvůli tomu v roce 1981 dokonce žaloval Lucasfilm, žaloba ale byla zamítnuta.¹ Je to možná první případ v historii kina, kdy „realističnost" robota nespočívala v triku, ale v tom, že ho doslova hrál člověk zevnitř.

WALL-E: Pixar si na domácí úkol zajel do NASA (2008)

O šestatřicet let později stála animátorská skupina Pixaru před podobnou otázkou u jiného osamělého robota — tentokrát skutečně vymyšleného, ne odehraného. Než se pustili do návrhu titulní postavy WALL-E, zajeli si tvůrci na Jet Propulsion Laboratory NASA, aby se inspirovali skutečnými vesmírnými roboty.

Podle vlastní stránky JPL věnované popkultuře „tým Pixaru navštívil JPL během vývoje filmu, aby čerpal inspiraci pro své robotické postavy poznáním schopností skutečných vesmírných robotů."² Nebyla to jen jedna návštěva — tým se podle dostupných informací účastnil i robotických konferencí, mluvil s konstruktéry existujících robotů a sledoval záběry z marsovských roverů, než se WALL-E dostal na plátno v podobě malého pásového stroje s dvojicí binokulárních „očí"-kamer.

Výsledkem není nikdo, koho byste dnes potkali na ulici — ale způsob, jakým se WALL-E pohybuje a dívá na svět, není čirá fantazie. Je to extrapolace toho, co týmy jako JPL už desítky let stavějí pro skutečný, nehostinný terén, jen s trochou hollywoodského kouzla navrch.

Atom z Real Steel: robot, který jen „stínuje" svého trenéra (2011)

Real Steel z roku 2011 je na první pohled brakový příběh o boxujících robotech, ale zajímavý je právě proto, jak moc z něj bylo skutečné železo, ne jen počítačová grafika. Firma Legacy Effects (nástupce slavného studia Stana Winstona) postavila devatenáct funkčních animatronických robotů — šest „hrdinských" kusů pro detailní záběry (Atom měřil 230 cm, Noisy Boy 260 cm) a třináct dalších pro pozadí, s vlastními hydraulickými pohony na šesti až deseti kloubech, poskládaných z laminátu a různých druhů uretanu.³

Konstruktér John Rosengrant popsal způsob řízení takto: „Skutečný výkon poháněl telemetrický systém, který v reálném čase přenášel pohyb jedna ku jedné na roboty. Telemetrie byla přesnou kopií mechanismu uvnitř robota."³ Ve filmu tomuhle principu hrdinové říkají „Shadow Mode" — robot Atom doslova „stínuje" pohyby svého lidského trenéra a kopíruje je v reálném čase.

Je to fiktivní název, ale princip za ním je dnes skutečným, aktivním polem výzkumu. Práce „HumanPlus: Humanoid Shadowing and Imitation from Humans" z roku 2024 používá pro popis robota, který v reálném čase napodobuje pohyb lidského operátora přes kamerové snímání, doslova stejné slovo — shadowing.⁴ Atom si tedy svůj přezdívkový princip nevymyslel úplně z ničeho; jen o víc než deset let předběhl vlastní obor.

Robot beze jména z Robot & Frank: robot, co nemá ambice na Oscara za nejlepší mimiku (2012)

Pokud má na tomhle seznamu někdo nárok na titul „nejrealističtější filmový robot vůbec", je to bezejmenný pečovatelský robot ze snímku Robot & Frank (2012), který dělá společnost stárnoucímu bývalému zloději Frankovi.

Recenzní server Moria o něm napsal, že jde o „jeden z nejrealističtějších portrétů robota, jaký se kdy objevil na plátně" — a to hlavně proto, že se film nikdy nepokouší robota ukázat dělat něco, co by od reálného stroje nebylo možné čekat, což producenti podtrhli i skutečnými záběry servisních robotů v závěrečných titulcích.⁵ Robot nemá tvář ani zjevné emoce, byl navržený firmou Alterian Inc. jako záměrně ne-lidský a ne-děsivý, inspirovaný skutečnými japonskými pečovatelskými roboty; na place ho navíc nehrál stroj, ale tanečnice Rachael Ma v obleku.⁶

Ne všichni v oboru byli ale úplně bez výhrad. Frank Tobe, vydavatel odborného webu The Robot Report, psal pro Robohub, že design sice vizuálně připomíná Hondiny ASIMO, ale jeho hlavní výtka mířila jinam — na to, že šlo v podstatě celou dobu o tanečnici Rachael Ma v kostýmu, ne o skutečně fungující stroj, a že si film vzal málo prostoru na etické a psychologické otázky péče o stárnoucí lidi robotem, přestože k tomu měl slušně nakročeno.⁷ Jinými slovy: i nejrealističtější filmový robot na tomhle seznamu má svoje limity — jen ne tam, kde by je čtenář čekal.

TARS a CASE: robot navržený tak, aby nebyl člověk (Interstellar, 2014)

Christopher Nolan šel u Interstellar (2014) přesně opačnou cestou než většina Hollywoodu. Místo aby robotům TARS a CASE dal tvář, paže a nohy, zadal produkčnímu výtvarníkovi Nathanu Crowleymu vyloženě protikladné zadání: „Jako by robota navrhl Mies van der Rohe."⁸ Crowley na to vzpomíná slovy „Začali jsme monolitem a rozdělili ho na čtyři"¹¹ — čtyři obdélníkové sloupky spojené klouby, bez obličeje, bez rukou, bez nohou.

Nolan svůj záměr popsal jasně: „Mou myšlenkou bylo odstranit jakoukoliv stopu antropomorfismu, takže nemá obličej. Nemá paže ani nohy."⁸ O designu pak řekl jednoduše: „Myslím, že to Nathan skutečně trefil."⁸ Je to přesný opak strachu z tzv. uncanny valley — robot, který nikoho neděsí ani nefascinuje svou podobností člověku, protože se o žádnou podobnost ani nepokouší.

A tahle strohost se ukázala jako překvapivě dobrý inženýrský nápad. V listopadu 2025 postavili robotik Aditya Sripada (absolvent robotiky na Carnegie Mellon University, dnes u firmy Nimble.ai) s kolegou Abhishekem Warrierem 25centimetrového, 990gramového robota TARS3D, který stejně jako filmová předloha umí chodit (X-tvarovým, teleskopickým krokem) i valit se jako kolo bez ráfku.⁹ Jejich práce o této lokomoci byla finalistou ceny Mikea Stilmana na 24. konferenci IEEE RAS Humanoids — tedy ne fanouškovský projekt na koleně, ale skutečná recenzovaná robotická výzkumná práce, inspirovaná designem, který měl původně jen vypadat cize a neutrálně.⁹

BB-8: droid, který v realitě opravdu jezdí po vlastní ose (2015)

Poslední zastávka patří nejmladšímu robotovi na seznamu — kulatému droidovi BB-8 ze Star Wars: Síla se probouzí (2015). A tady je twist, který by se hodil i do samotné ságy: technologie, na které BB-8 stojí, existovala dřív, než ho vůbec někdo potřeboval do filmu.

Uvnitř kulatého těla BB-8 je pojízdný pohon, který přesouvá těžiště koule a tím ji valí — princip podobný tomu, když člověk běhá uvnitř velkého nafukovacího „zorbu"; všesměrová kolečka a gyroskopy pak řeší směr.¹⁰ Hlava přitom není k tělu fyzicky připevněná vůbec — vznáší se navrchu, drží ji systém magnetů, které se zároveň přitahují (aby nesklouzla) i odpuzují (aby se nedotýkala koule a klouzala po ní s minimálním třením).¹⁰ Tenhle přesný koncept magneticky vázaného kulového pohonu popisuje americký patent 8 269 447 s názvem „Magnetic Spherical Balancing Robot Drive", který si vývojářské oddělení Disney Imagineering nechalo zapsat už v roce 2010 — pět let předtím, než měl BB-8 svou filmovou premiéru.¹⁰

Firma Sphero, která v tu dobu procházela akcelerátorovým programem s Disney (jedním z mentorů byl přímo tehdejší šéf Disney Bob Iger), na základě podobného principu postavila reálnou, komerčně prodávanou hračku BB-8 — se dvěma pohonnými koly a protizávažím uvnitř koule a magneticky vázanou hlavou navrchu.¹⁰ Sphérin hlavní vědec Adam Wilson pro server Polygon potvrdil, že hlava sama o sobě není nijak pohyblivá — veškerý dojem jejího „života" vzniká jen z toho, jak se pod ní naklápí a valí tělo.¹⁰ BB-8 tak není jen filmovým trikem, ale funkčním kusem spotřební robotiky, kterou si mohl kdokoliv koupit do obýváku.

Závěr: Realističnost jako designérské rozhodnutí, ne náhoda

Co mají těchhle šest robotů společného, není žádná jednotná technologie ani éra vzniku — dělí je čtyři dekády. Společné mají rozhodnutí jejich tvůrců: raději střízlivá fyzika než efektní silueta. Huey, Dewey a Louie byli reální, protože je doslova nesli lidé. WALL-E se dívá na svět jako skutečný vesmírný robot, protože si ho jeho tvůrci šli takhle „naladit" přímo do NASA. TARS je useknutý na kost proto, že Nolan cíleně odmítl antropomorfismus — a o deset let později se ukázalo, že jeho tumbling-chůze je i funkčně chytrý nápad. A BB-8 nakonec dokazuje, že nejpřesvědčivější filmový robot může být ten, jehož patent existoval dřív, než scénář.

Příště, až uvidíte na plátně robota, který vypadá „nudně" reálně — bez obličeje, bez zbytečných gest, s trochu neohrabanou chůzí — možná se právě díváte na tu vzácnou chvíli, kdy Hollywood zvolil inženýrství před efektem. A jak ukazuje TARS3D nebo skutečné BB-8 hračky v obchodech, tahle volba se občas o pár let později vrátí zpátky do reálných laboratoří.

Citovaná díla